Drobečková navigace

Učil jsem se od největších mistrů, vypráví sklář Zdeněk Drobný

Jako malý si chodil hrát se střípky skla na skládku, dnes patří mezi nejlepší skláře Moseru. Sám by to o sobě ale nikdy neřekl. „Každá nová forma vyžaduje trpělivost a opatrné zkoušení,“ vysvětluje Zdeněk Drobný, proč ho řemeslo nepřestává fascinovat a proč se o sklářství bude nadále zajímat i po odchodu do důchodu.

V Moseru pracovali také vaši rodiče. Proto jste se i vy pustil do sklářství?

Ano. Naše rodina bydlela sto metrů od sklárny v jednom z bytů určených pro tehdejší zaměstnance. V Moseru v té době pracovala hlavně moje maminka, a tak jsem si často chodil hrát pod okna sklárny. Chodíval jsem se také dívat na práci sklářů na huť a fascinovalo mě, jak pracovali mistři se sklem a jak se měnily jeho tvary. Sklářství pro mě bylo v podstatě dané.

 

Kdo vás ve vašich začátcích nejvíce ovlivnil?

První krůčky mě naučil pan Antonín Motl, náš tehdejší učňovský mistr. Ve třetím ročníku si mě ale k sobě vzal mistr pan Schmiedkunz, zřejmě ve mně tehdy viděl nějaký potenciál. Díky němu jsem zbytek učení absolvoval v jeho partě rovnou jako baňkař.

To je pro mladého člověka velká motivace.

Ano, ale to nebylo to hlavní. Pan Schmiedkunz byl velmi vzdělaný, zručný a spravedlivý člověk, opravdový mistr svého řemesla. Hodně mě toho naučil a mnoho mi předal. Vycítil, že mám o sklo velký zájem, a tak se mnou zůstával každý pátek na huti po pracovní době. Trávil tam se mnou každý týden dvě a půl hodiny navíc a učil mě všechno, co jsem chtěl a potřeboval umět.

Čím se pan Schmiedkunz lišil od jiných mistrů?

Precizností a disciplínou. Nikdy nezapomenu, jak jsem si jednou při práci povídal s kolegou. On za mnou přišel a vysvětlil mi, že nemůžeme dělat dvě věci najednou – buď si budeme povídat všichni a nebudeme pracovat, nebo budeme pracovat a nebudeme se bavit. Došlo mi, že má pravdu. U našeho řemesla stačí, abyste se na chvíli zadívali jinam, a už můžete výrobek pokazit. Když jsem kvůli nepozornosti rozbil třeba kalíšek, musel jsem strávit v práci víc času a bez přestávky, protože nás platili od počtu vyhotovených kusů. Pan Schmiedkunz mě naučil se na práci maximálně soustředit.

 

Co pro vás bylo nejtěžší po výrobní stránce?

Nebát se tepla a zvyknout si na něj. Začátky trvají dlouho, každý se potřebuje postupně naučit všechny kroky, aby mohl pokračovat dál. Prvních čtrnáct dnů jsme se učili s takzvanými želízky, museli jsme ovládat přesný prstoklad, podobně jako se hudebníci učí hrát na klavír. Cílem bylo zvládnout prstoklad natolik, aby se želízko točilo plynule a neskákalo. A to jsme ještě ani nebyli na peci! Pak jsme se učili válet válečky, a teprve poté jsme se učili nabírat tekuté sklo na píšťalu. Tehdy nám přitom pokaždé učňovský mistr držel ruce, abychom sebou necukali, i když nás to pálilo. Takové horko mnoha lidem vadí, ale s nadšením pozoruji, že už teď je v Moseru spousta mladých a šikovných lidí, kteří ho ochotně snášejí.

 

Říkáte, že trvá dlouho, než si člověk osvojí celý proces tvorby skleněných objektů natolik, že ho zvládne správně. Kdy vás poprvé napadlo, že začínáte být dobrý?

Já nejsem dobrý ještě ani teď. Pořád se učím. Velkou výzvou pro mě bylo, když se uměleckým ředitelem Moseru stal výtvarník Lukáš Jabůrek. Přišel s požadavkem na skleněné vázy ve tvarech a velikostech, které jsem nikdy předtím nedělal. A tak jsem musel zase začít pomalu, krok po kroku, napřed s menšími věcmi. Postupně jsem se dopracoval k těm větším, jako je třeba váza Hruška, kvůli které bylo třeba nakoupit silnější píšťaly o průměru 26 milimetrů. Výzvou pro mě bylo i barvení. Byl jsem za to však rád, líbilo se mi, že Lukáš Jabůrek vnesl mezi stávající produkty Moseru nějaké novinky. Zajímavé pro mě bylo setkání i s dalšími výtvarníky, jako je Jiří Šuhájek, Oldřich Lípa či Vladimír Jelínek, kteří ke sklu přistupují úplně jinak. A pak si doma ve volném čase maluji nákresy a když nad nimi přemýšlím, představuji si, jak by je dělali staří mistři skláři.

 

Nejste na sebe moc přísný?

Víte, my skláři se neradi chválíme. Spíše lidi trošku kritizujeme, protože věříme, že příliš chvály vede k určité stagnaci. Ale občas je samozřejmě potřeba i pochválit a tím lidi motivovat.

Zmínil jste, že na sklárně vídáte spoustu mladých talentů. Co to pro vás znamená?

Myslím si, že je super, že je tu na huti několik mladých lidí, kteří jsou šikovní. Zrovna teď jsem si všiml jednoho učně, který si domluvil praxi přes prázdniny a chodí sem pravidelně foukat. Už teď nádherně zvládne základní věci. Také dřív mě velmi motivovalo, když jsem před zavedením pracovních víkendů dobrovolně zůstával v dílně s několika kluky a zkoušeli jsme spolu různé staré techniky, třeba skleněné nálepy. Můj syn tehdy pomohl vytvořit formu a díky týmové práci se nám to nakonec povedlo.

V 65 letech jste pořád schopný foukat ty největší formy. Musíte mít obrovskou kapacitu plic.

Ano, proto hodně sportuji. Když člověk dělá fyzicky náročnou práci, je to nutné. Často jezdím na kole, a to i s lidmi z Moseru! Občas se k nám připojí i ředitel podniku Pavel Mencl nebo majitelé Zapletalovi. Nikdy jsem nezažil, že by tak vysoce postavení lidé někam jezdili s obyčejnými dělníky. To mám na Moseru rád.

Příští rok se ale chystáte skončit.

Ano, rozhodl jsem se v nejlepším přestat. Jsem takový soutěživý typ a pořád se chci svými výkony vyrovnat mladým. Ale když vidíte, že vaši mladší skláři už jsou lepší jak vy, tak si zkrátka řeknete, že přišla chvíle skončit a uvolnit místo někomu, kdo se potřebuje dál rozvíjet. Proto jsem se domluvil s vedoucím hutě, že příští rok v červnu ukončím v Moseru pracovní poměr. Ale nevylučuji, že když bude někdo nemocný a bude potřeba sehnat někoho záskok, tak jim tam přijdu pomoct. Moser mi toho hodně dal a já mu to rád vrátím zpátky.

Nosíte si díla od Moseru i domů?

Sklenice jedině od Moseru! Od narození piji vodu jen z nich. Použít jinou sklenici by mě ani nenapadlo, to by mi ta dobrá voda zhořkla v puse. A co se týče váz, taky jednu mám – jde o unikát, který jsem si sám vyrobil. Má oválný tvar, z jedné strany je modrá a z druhé zelená. Jsou to takové dvě vázy v jednom. Jde o jediný kus svého druhu na světě.

 

Zdeněk Drobný

Na praxi do Moseru přišel poprvé v roce 1971 a letos zde slaví 50 let svého působení. Na huť začal chodit už jako patnáctiletý. Jako jediný dokáže vyfouknout velký model vázy Hruška, na píšťalu při její výrobě nabírá 30 kilogramů bezolovnatého křišťálu. Práce skláře podle něj vždycky musí být rychlá a přesná.


K vašim službám

Omlouváme se, ale tyto webové stránky nejsou optimalizovány pro tento prohlížeč. Použijte prosím aktuální verzi prohlížeče Google Chrome, Firefox, Microsoft Edge, popř. Safari.