Drobečková navigace

Rozvíjíme techniky, které by jinak zanikly, říká malíř skla Jan Janecký

„Nechcete se radši sejít v nějaké liberecké kavárně? Tam není takový nepořádek,“ ptá se výtvarník Jan Janecký před naším setkáním. Nakonec svolí k rozhovoru v prostorách svého ateliéru a my tak máme možnost si o jeho práci nejen popovídat, ale zároveň i sledovat, jak vznikají díla, která tvoří třeba právě pro Moser.

Jan Janecký žije v Liberci, jeho ateliér se ale nachází v nedalekém Novém Boru. Mezi zalesněnou krajinou a dřevem obkládanými domky objevujeme robustní budovu ozdobenou graffiti Jana Kalába a Chemise. Ve stavbě posprejované kruhy v barvách duhy sídlí Kolektiv Ateliers, sklářská firma, kterou Janecký v roce 2012 se svými kamarády z oboru spoluzakládal. Na chodbách kličkujeme mezi skleněnými tabulemi různých velikostí a po krátké chvíli přicházíme ke dveřím samotného ateliéru. „Tak tady je ta nádhera,“ směje se Janecký.

Jemu prostor už trochu zevšedněl, na nově příchozí však působí fascinujícím dojmem. Vevnitř nás uvítají vypalovací pece, různé malované vázy, nákresy připravené k realizaci, bezpočet štětců uložených v prázdných zavařovacích sklenicích i plakát Vladimíra Kopeckého, výtvarníka, kterého si Jan Janecký nesmírně váží. Usazuje nás k jednomu z mnoha stolů, ze kterého nejprve posouvá odložené štětce i desítky pozlacených skleněných komponentů ve tvaru žaludu. „Budu u toho pracovat, pokud nevadí,“ ujišťuje se. Nevadí – naopak. Zatímco si připravujeme otázky, Jan Janecký usedá k rozpracované váze a začíná malovat.

  

TÁTA NÁM VŠTĚPOVAL, ŽE ŘEMESLO MUSÍ BÝT NA PRVNÍM MÍSTĚ

Váš otec byl technolog skla, matka malířka – ve vás se obě profese hezky propojily. Chtěl jste se vždy věnovat práci se sklem?

 Ne tak úplně. Od malička jsem měl vztah k výtvarnému umění, moje cesta ke sklu ale byla klikatá. Když přišel čas rozhodnout se, kam chci po základce pokračovat, nebyl jsem si jistý. Kdo by taky byl, ve třinácti letech! Táta nám vždycky vštěpoval, že musíme nejprve umět rukama a pak ať si klidně studujeme, co chceme. Řemeslo pro něj bylo na prvním místě. Navíc bylo tehdy těsně po revoluci a rodiče zrovna začínali podnikat se sklem. V domě jsme měli malírnu – něco jako tenhle můj ateliér – a já jsem v ní začal o víkendech vypomáhat. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, spousta firem v té době byla rodinných a na jejich chodu se tak podíleli rodiče i děti. Jenže v šestnácti jsem objevil nový svět: Asii. Přitahovalo mě všechno spojené s asijským kontinentem, začal jsem se učit jazyky, hlouběji se zajímat jejich o kulturu i umění. Tehdy jsem toužil studovat japanologii, ale dostat se na filozofickou fakultu z učňáku nebylo tak jednoduché. Následovalo několik neúspěšných pokusů o přijetí, a nakonec jsem i kvůli rodině u řemesla zůstal.

Mrzí vás to?

Nemrzí, nakonec všechno dopadlo dobře. Japanologii jsem sice nestudoval, ale Asie je pořád moje srdeční záležitost. Pár asijských zemí jsem i díky Moseru mohl poznat a mám další cestovatelské plány. Chtěl bych se vrátit na Taiwan nebo do Japonska a pobýt zde delší dobu.

Rád vzpomínám třeba na Tchaj-pej. Mísí se tu historie s modernitou a když vám ruch velkoměsta začne lézt na nervy, sednete do metra a za chvíli jste v horách na čajových plantážích. Ale školy jsem se úplně nevzdal. Letos jsem dokončil bakalářské studium v ateliéru Jana Stolína na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Tady jsem si od skla jako primárního materiálu chtěl odpočinout a mým médiem se po celé studium stal zvuk ve vztahu k různým tématům v prostředí. V rámci bakalářské práce jsem třeba vytvořil takový audiovizuální soundtrack reflektující můj vztah k Jizerským horám. I když to není na první pohled patrné, při práci s jinými médii často využívám své zkušenosti se sklem. Proto doufám, že se mi během magisterského studia podaří tyto světy propojit: sjednotit sklo, malbu, gesto i zvuk. Tak uvidíme.

Jako tvůrčí médium si sklo vybrali i vaši tři bratři, například známý umělec Martin Janecký. Nevzniká kvůli tomu mezi vámi nějaká rivalita?

Vůbec ne. S Martinem jsme vyrůstali v jednom pokoji, ale každý jsme jiný: on je oheň, já voda. Já jsem třeba váhal, jestli se chci celý život věnovat jen sklu, zatímco pro něj to byla jasná a jediná volba. Huť ho uchvátila, a nakonec až ona ten jeho oheň nějak usměrnila. Přesto mezi námi žádnou soupeřivost nevnímám, naopak, pomáháme si. Martin dokázal díky své píli a vytrvalosti nejen posunout hranice řemesla a výtvarného výrazu ve skle do úplně jiných dimenzí, ale hlavně inspiruje svým přístupem a osobností spoustu mladých lidí, kteří se díky němu rozhodli věnovat sklu. Petr je zase špičkový řemeslník, který má za sebou mnoho let zkušeností ve sklářských studiích ve Švédsku a Jihoafrické republice. Nyní s nejmladším bráchou Michalem působí společně ve sklářském studiu a dodnes spolupracujeme.

SÉRIOVOST VE SKLE MI NENÍ BLÍZKÁ

Kdy začala vaše spolupráce s Moserem?

Je to už šestnáct let. Tenkrát jsem na sklářské škole v Novém Boru učil malbu na sklo a oslovil mě Moser. Ukázali mi vázu – stejnou, jako je tahle. (Jan ukazuje na dílo za svými zády. Vázu zdobí zlatě malované listy, trojrozměrné zlacené žaludy a velká malba barevného ptáčka s roztaženými křídly). Ptali se mě, jestli bych nedokázal vytvořit něco podobného. Nebyl jsem si jistý, ale zkusil jsem vázu pomalovat a výsledek se nakonec celkem podařil. Od toho momentu s Moserem spolupracujeme a za tu dobu jsme znovuoživili desítky původních moserovských dekorů.

Měl jste v té době i jiné projekty?

Tehdy jsem byl učitel na sklářské škole v Novém Boru, ale i trochu námezdní řemeslník. Takový hodinový malíř skla. Zkoušel jsem vytvořit podnikatelský model malosériových kolekcí podobný ostatním menším výrobcům skla, ale nejsem obchodník a ani malá sériová výroba není můj svět. Nakonec jsem zůstal ve svém ateliéru a začal jsem spolupracovat s různými firmami. V té době měly malířské dílny spoustu práce a málokterá z nich se chtěla zaobírat řešením řemeslně náročnějších úkolů. Ty se nakonec dostávaly ke mně, podobně jako Moser. Začal jsem spolupracovat s firmami TGK, Preciosou, Lasvitem nebo jsem se externě podílel na malbách vitráží. Občas mě oslovili s tím, že by si klient přál docílit

barevného povrchu nebo struktury skla, které nejde dosáhnout na huti, a já jsem se snažil vymyslet, jak by se daný projekt dal provést malbou. Hledal jsem řešení nestandardních řemeslných výzev. Když mě a mé kamarády oslovil Zdeněk Kudláček, v roce 2012 jsme založili firmu Kolektiv Ateliers, která zastřešuje organizačně a technicky náročné architektonické projekty. Tým Kolektivu realizoval například rekonstrukci skleněných stropů v Národním muzeu.

Je pro vás spolupráce s Moserem v něčem výjimečná?

Zmiňoval jsem svoje „výrobky“. To slovo moc nemám rád. Když se řekne výroba, představím si devadesátky a potřebu v malbě na sklo produkovat velké množství totožných předmětů. Na Moseru si vážím toho, že projekty, na kterých se podílím, jsou v jistém smyslu vzácné. Vyrábějí se jen v omezených limitovaných sériích a je zde velký důraz na preciznost a detail.

Pod rukama Jana Janeckého vznikají precizní díla plná detailních maleb přírodních motivů, on sám však vyhledává především současné a abstraktní umění. Na stěně jeho ateliéru visí obraz Štěpána Hortenského. Na plátně můžeme sledovat realisticky ztvárněnou mořskou hladinu a jasnou oblohu, zatímco z horizontu vystupují ostré geometrické linie, které svými rudo-žlutými barvami kontrastují s modrou scenérií. Dalo by se říct, že samotný obraz ztělesňuje protiklady, které se v Janeckém setkávají. „Tradiční malby, které pro Moser vytvářím, by bez karlovarské sklárny možná vymizely. Což by byla velká škoda,“ vysvětluje výtvarník. Když se ho ale ptáme, čím od Moseru by si interiér vyzdobil on sám, odkazuje se na moderní geometrické kolekce dvojice Ingrid Račkové a Davida Suchopárka či práce Lukáše Jabůrka a Kateřiny Doušové. „Jejich díla mají svébytný výtvarný jazyk a ‚fungují‘ bez ohledu na to, že jsou ze skla. Rozhodně bych si mezi nimi vybral,“ odpovídá.

Kdybyste měl porovnat malbu na sklo například s malbou na papír, napadla by vás nějaká specifika vašeho oboru?

Klouže to! Když jsem učil na sklářské škole v Novém Boru, odlišnosti mezi sklem a papírem byly to první, čím jsme se v hodinách zaobírali. Rozdílů je rozhodně celá řada. V prvé řadě sklo odráží světlo, takže si potřebujete vytvořit vhodné prostředí, abyste na práci viděli. Teď třeba nevidím nic! (Směje se a ukazuje na černou vázu před sebou, na kterou zvenku dopadají polední sluneční paprsky a jejich odlesky skrývají rozkreslený motiv.) Sklo taky, na rozdíl od papíru, nenasákne barvu a musí se s ním proto pracovat jinak. Malba na sklo vzniká vrstvením tenkých barevných ploch a mezi jednotlivými vrstvami prochází výpalem. Každý dekor si tak musím vlastně rozebrat na součástky a promyslet si, jak je uspořádat, aby se výsledek podařil. Také musíme pracovat s prostorovostí, křehkostí… Moje řemeslo je zkrátka natolik specifické, že ačkoliv zvládnu namalovat na sklo ledacos, s papírem nebo plátnem bych si možná nevěděl rady.

 

Na sklo malujete už od dětství. Vystačíte si dnes při práci se svými bohatými zkušenostmi, nebo se musíte stále učit něco nového?

Vždycky je co zlepšovat, učení je nekončící proces. Právě zkušenosti s učitelstvím, ke kterému bych se rád jednou vrátil, mi v řemesle a přístupu k němu hodně daly. Díky svým žákům jsem se setkával s různými pohledy na umění i na život a řekl bych, že výuka mě udržuje v určitém módu přítomnosti. Svět umění mě baví všeobecně, bez ohledu na materiál a přístup k němu. Díky Maximu Velčovskému jsem například měl příležitost spolupracovat s Vladimírem Kopeckým. Strávili jsme spolu v ateliéru několik týdnů na kolekci váz a plastik, které byly donedávna k vidění na jeho retrospektivní výstavě na Kampě. Kopecký je pro mě výtvarně i lidsky neuvěřitelná osobnost: studoval u Kaplického, prošel si tradiční výtvarnou školou realismu a postupně se dopracoval až k čisté abstrakci. Zároveň mě však utvrdil v tom, že moje práce pro Moser má smysl, protože kromě experimentování ve volné tvorbě je důležité udržet v sobě řemeslo živé.

LUDWIG MOSER UMĚL REAGOVAT NA ESTETIKU SVOJÍ DOBY

Jak vznikají díla, která pro Moser malujete?

Skrývá se za nimi příběh Moseru. Ačkoliv Ludwig Moser v začátcích neměl sklárnu, byl perfektním obchodníkem. Zároveň byl i špičkový designér, uměl reagovat na estetiku své doby a sám vymýšlel dekory, které následně zadával malířům v Harrachově. Tam vznikala právě ta díla, která se dnes v ateliéru snažíme znovuoživit. Zdroje máme jen omezené: v archivu Moseru se skrývají zákresové knihy, do kterých můžu nahlédnout, nebo se některá díla podaří dohledat na aukcích. Čerpám při práci z nákresů, fotografií a pokud můžu, podívám se i do depozitáře muzea na originály, ze kterých lze vyčíst použité techniky a postupy.

Snažíte se originálům přiblížit do posledního detailu?

To samozřejmě záleží na zadání, ale některé jednotlivosti nereplikujeme, protože není k dispozici komplexní dokumentace. Kdybyste vedle sebe postavili originál a současnou repliku, troufám si říct, že naše práce je někdy jemnější a přesnější. Původní vázy zase mají nepřenositelnou energii. Jak ti to tam tenkrát švihali! Malíři tehdejší doby byli mistři svého oboru, v zákresových knihách vidíme, že výtvarníkovi někdy stačily pouze tři přesné tahy – a vznikl z nich realistický ptáček. Originály mají zkrátka švih, který lze jen těžko napodobit.

Mezi nejnovější díla, která jste pro Moser maloval, patří i vázy Cora, Aquila a Scarlett. Jak se vám na nich pracovalo?

Hlavně Cora se ukázala být malířským oříškem. Váza je totiž po celé své ploše opticky strukturovaná už z huti. Barva při malování zatéká do jednotlivých struktur a není jednoduché udržet ji pod kontrolou. Výsledek se nakonec vydařil, specifický povrch ale vyžadoval nesmírnou preciznost a velkou dávku trpělivosti. To samé ovšem platí i pro díla Scarlett a Aquila. U nich nám práci nekomplikovaly vroubky, ale složitost jednotlivých dekorací. Lístky, které jinak malujeme na větších plochách, zde musíme ztvárnit ve stejném detailu, přitom v mnohem menším měřítku.

 

Jak dlouho tak pracné repliky vznikají?

Jedná se o stovky hodin práce. Rád bych ale zdůraznil, že na malbu nejsem sám. Asi bych zvládl repliku vytvořit bez pomoci, kdyby bylo potřeba, na každém díle ale spolupracuji se skvělým týmem lidí. Každý jsme si v řemesle našli „to své“ – něco, co nás baví nejvíc – a já se tak třeba můžu věnovat náročnějším detailům nebo řešení postupu technologie malby, někdo jiný si vezme na starost zlacení, další se věnuje reliéfní malbě. Za tuto spolupráci jsem nesmírně rád.

 

Kam byste chtěl, aby se vaše řemeslo v budoucnosti ubíralo?

Chválil jsem, že Ludwig Moser reagoval na estetiku své doby. Jenže po období art deco se kontinuita v malbě částečně vytratila. Například s geometrií se dnes pracuje především v rytinách nebo brusu. V malbě na sklo, která může na mnohé působit těžkopádně, zůstává prostor pro tradiční vzory. Má to svůj logický důvod: právě v tradičních historizujících tématech totiž řemeslné možnosti malby nejvíce vyniknou. Jsem samozřejmě rád, že si Moser váží své historie a udržuje původní techniky naživu. Věřím ale, že je tu prostor i pro inovace. Moser by například mohl oslovit nějakého výrazného současného umělce – někoho se zajímavým výtvarným jazykem, klidně úplně mimo sklářskou scénu. Hned mě napadá třeba Marcel Wanders nebo Jaime Hayon a jejich svěží přístup k „dekoru”. Ten by Moseru slušel. Moser by se tak mohl posunout dál a dostat se „z vitrín“, jak říká nový umělecký ředitel Jan Plecháč. Jeho přístup je mi sympatický a jsem zvědav, kam se sklárna bude pod jeho vedením ubírat.

 

Jan Janecký

výtvarník, specialista na malbu na sklo

Jan Janecký žije v Liberci. Jeho ateliér v Novém Boru je zároveň sídlem firmy Kolektiv Ateliers, kterou v roce 2012 spoluzaložil se svými přáteli. Na sklářské škole v Novém Boru vystudoval malbu skla a 8 let zde také učil. Nyní dokončil bakalářské studium na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Se sklárnou Moser spolupracuje od roku 2006, vytváří pro ni bohatě zdobené repliky váz z přelomu 19. a 20. století. Jedná se o jedinečná umělecká díla, jejichž realizace trvá i několik měsíců. Dále spolupracuje například s Lasvitem nebo s firmou Sans Souci. Když se zrovna nevěnuje sklu, tráví čas ve zvukovém ateliéru, kde se věnuje audio-vizuální tvorbě.


K vašim službám

Omlouváme se, ale tyto webové stránky nejsou optimalizovány pro tento prohlížeč. Použijte prosím aktuální verzi prohlížeče Google Chrome, Firefox, Microsoft Edge, popř. Safari.