Drobečková navigace

Můj největší úkol? Probudit touhu, říká nový umělecký ředitel Moseru

„Nemáme zvonek, tak volejte, až tu budete!“ píše Jan Plecháč v den našeho setkání v jeho vršovickém ateliéru. Zatímco studio nového uměleckého ředitele Moseru působí trochu inkognito, jeho tvorba je vidět po celém světě.

Za sebou má projekty pro dánskou značku Menu, spolupracuje s italským výrobcem nábytku Cappellini a dalšími špičkovými firmami na poli designu. Do roku 2019 tvořil se svým spolužákem z UMPRUM Henrym Wielgusem, společně navrhli například svítidla pro český Lasvit, která zdobí interiéry napříč zeměkoulí. Teď má před sebou další velkou výzvu: nastartovat novou éru legendární české sklárny.

V první skoro jarní den stojíme před vršovickým činžákem a dle instrukcí vytáčíme Janovo číslo. „Jdu pro vás!“ hlásí a za několik málo vteřin už otevírá těžké vchodové dveře. Potemnělou chodbou nás vede do vnitrobloku, kde začíná nový svět. Prosluněný, plný světla. Bývala tu výrobna léčiv, kterou ale Jan předělal a provzdušnil. Obnažené cihly nabílil, část příček nahradil skleněnými výklady s dřevěným rámováním. Dřív se tu vyráběly masti a pilulky, teď tu vznikají špičková designová díla. U jedné zdi stojí i stará Jawa, kterou vášnivý motorkář Jan s partou řemeslníků a výtvarníků předělal k nepoznání během Designbloku 2020. Šperkař opatřil motorový kryt rytinou, airbrusher a ilustrátor zahalili nádrž do pestrých barev, brašnáři přidali kožené sedlo…

  

Tehdy jste říkal, že při přestavbě motorky mistři svého řemesla vystoupili z komfortní zóny. Budete se jako kreativní ředitel Moseru snažit o totéž i v případě sklářů a dalších profesí?

 Rozhodně. Rád bych lidi motivoval, aby zkoušeli věci, na které nejsou úplně zvyklí, vystupovali ze stereotypu a posouvali limity sklářství. Vždyť já sám už skoro ani jinak pracovat neumím, svou komfortní zónu opouštím téměř neustále. Experimentuju, posouvám hranice toho, co je možné a nemožné. Jsem trochu kaskadér – často si vylamuju zuby a riskuju, ale když všechno ve finále klapne, je to neskutečné zadostiučinění. Když ona by mě ta jednoduchá a pohodlná cesta asi ani nebavila.

Když při tvorbě překonáte sám sebe, je pak vyšší i kvalita výsledného díla?

Pro mě samotného určitě ano. S Henrym jsme si často říkali, že sice na rozdíl od jiných ateliérů nemáme jasně identifikovatelnou image, zato nás definuje právě ten proces. Nikdy jsme nebyli tvarovači, spíš vymýšleči. Za každým naším projektem stojí určitá promyšlenost či intelektuální koncept. Vezměte si třeba tohle (Jan ukazuje za sebe, kde stojí sněhobílý modulární policový systém) – celé to můžete rozložit a na jiném místě zase složit do nového tvaru. Rukopis jsem vždy viděl spíš v tom, jak věci vznikají, než jak vypadají.

Dnes se tu za vámi stavil i Maxim Velčovský, kreativní ředitel Lasvitu, se kterým se přátelíte. Co vám řekl, když slyšel, že jdete do Moseru?

Popřál mi upřímnou soustrast (směje se). Ale vzápětí dodal, že kdyby se mi povedlo sklárnu rozhýbat, bylo by to skvělé. A že mě čeká těžká práce.

V čem přesně?

Ze všech českých skláren je nejsložitější kreativně vést právě Moser. U mladších skláren, které nenesou takové břímě tradice, bych to měl jednodušší. Ale když značku Moser oprášíme, můžou tu vznikat super projekty. Pracovat pro Moser by měla být prestiž, ani ne kvůli jeho bohaté historii, ale hlavně proto, že bude tvořit neuvěřitelné počiny. Chtěl bych, aby to byla značka, která je autentická, sebevědomá a rezonuje společností. Značka, která jde za hranice dekorativního skla a zkouší věci, na které si nikdo jiný netroufne.

Online kalendář? Nic pro Jana Plecháče. Plány zaznamenává na papíry, které pak lepí na jednu ze zdí ateliéru. Zapisuje si sem schůzky, ale i důležité strategie. „Když se mě marketingová ředitelka Moseru Martina Jirásková ptala, kdy mám čas se sejít, řekl jsem, že nevím – že se nejdřív musím podívat na zeď,“ směje se. „Takhle se mi ale pracuje nejlíp, počítač skoro nepoužívám. Na tu stěnu koukám třeba čtyři hodiny, pak přidám jeden papír, který ovšem stojí za to.“

Visí vám tady i plán, jak chcete Moser měnit. Co vidíte jako svůj hlavní úkol?

 A to jsem před Maximem ještě spoustu papírů schoval do skříně, aby toho neviděl až moc! (směje se). Když se mě při výběrovém řízení akcionáři ptali, jak bych chtěl zvednout hodnotu značky za deset let svého působení na pozici uměleckého ředitele, nastalo nejdelší ticho v historii interview. A pak přišla odpověď. Řekl jsem, že bych chtěl, aby měl Moser duši. A myslím, že se jim ta odpověď líbila. Nechtěl jsem mluvit o číslech, pro Moser je daleko důležitější, aby byl respektovaný a autentický, což patří mezi hodnoty, které si nekoupíte. Portfolio bych rád redukoval, vyčistil značku od věcí, které k ní nemají patřit a můžou ostatní produkty devalvovat. Taky bych do produktů rád dostal větší diverzitu emocí. Třeba tím, že zkusíme dělat objekty nejen leštěné, ale i matné, robustní, nebo naopak křehké. Díla, po kterých budete toužit. Probudit touhu – to je můj největší úkol. Tak jako když přijde nové Porsche 911 a lidé si, včetně mě, řeknou: Naprostá nádhera, to bych chtěl! Věřím, že Moser má potenciál touhu probouzet. Změna se však zdaleka netýká jen produktu, nýbrž i celkového přístupu značky. My teď musíme dát hlavy dohromady a vymyslet, jak na to.

Narazil jste přesto už teď na nějaké produkty Moseru, které tu žádanou emoci přinášejí?

 Žasnul jsem zejména u starších kolekcí, které jsem viděl v muzeu. Rád bych navázal na nádherné staré sety, které v Moseru vznikaly třeba před sto lety, zaujala mě tehdejší barevnost a taky rozmanitost. Dělávaly se větší objekty v tenkém střepu, na ty se postupně zapomnělo. Já mám teď jedinečnou příležitost přinést nový pohled a návrhy oživit. Redefinovat, co je moserovské, a co už ne. Chci rovněž nastavit nové spolupráce s designéry z Česka i zahraničí a připravit jim funkční pole, do kterého můžou zasazovat své projekty, a postupně přidat i ty vlastní.

Budete při pátrání po historických kolekcích procházet i archivy?

Jasně! Budu se v nich přímo rochnit a děsně se na to těším. Akorát jsou prý na půdě sklárny a tam jsem se ještě nedostal. Pod tím rochněním si ale představte spíš rochnění duševní než fyzické. Jedná se totiž o velmi staré originály, na které se moc nemá sahat.

Jan Plecháč během rozhovoru názorně ukazuje, jak rozdílné emoce můžou skleněné objekty vzbuzovat. Najednou zamíří do zadní části ateliéru pro stínidla z kolekce Polygons, která navrhl s Henrym Wielgusem pro Lasvit. Vynikají ostrými geometrickými tvary a různou úpravou brusu. Zatímco jedno stínidlo je čiré, drobnější a opatřené něžným pokováním v holografických odstínech, jiné je daleko větší, antracitové a zakončené matným brusem. „První objekt v sobě má spíš jemnou ženskou energii, kdežto ten druhý je těžký, mohutný. Zcela rozdílné emoce,“ vysvětluje designér.

Brutálně precizní práce

Co jste si pomyslel, když jste poprvé překročil práh sklárny jako budoucí art director?

 Byl to zcela jiný pocit, až dosud jsem totiž do skláren chodil jako externí designér. Teď jsem toho všeho poprvé součástí, navíc Moser není jen huť, ale celá fabrika. Poprvé jsem tam byl někdy před Vánoci, ještě jsem ani nebyl oficiálně na palubě. Paní na vrátnici na mě koukala, co jsem zač, zkontrolovala mi obsah batůžku jako všem návštěvníkům, a když jsem odcházel, prohodila: „Jo, vy tu asi budete něco dělat!“ A já na to: „Jo, já tu budu něco dělat“.

Někteří mistři v Moseru dělají i padesát let. Jak si k nim najdete cestu?

Vím, že je hrozně důležité navázat dobré vztahy, v tomhle odvětví je všechno o lidech. I proto jsem vedení před nástupem řekl, že na začátku bych rád jen co nejvíc naslouchal a co nejméně mluvil. Potkával zdejší mistry, pozoroval je, koukal jim pod ruce, poznal jejich řemeslo. Ve sklárnách často dělají takoví vlčáci, na začátku koukají a říkají si: „A jéje, designér, a ještě s copem!“ Pak se ale poznáme a máme se rádi. S několika matadory Moseru jsem si už sednul. Klábosíme, oni mi vyprávějí, co je baví, a já naslouchám.

Co vás na jednotlivých profesích fascinuje?

Vezměte si takové brusičství a rytectví, to je pro mě nově objevený svět, jak věci zušlechťovat. Nepřestávám obdivovat, jak jsou ti lidé zruční, jak se soustředí, vždyť jeden tah může celé dílo shodit! Hranaři a kuliči jsou zase šílení dříči, celý den mít ruce ve vodě a držet několik kil těžký kus skla, to bych nedal. A na huti? Tu mám nejradši, ten kontrast mezi tím, jak musí být lidé silní, ale zároveň brutálně precizní v pohybech i know-how, je boží. Stačí otálet několik vteřin, a už nic nevyrobíte. Sklářská alchymie je neskutečná. Z huti jsem vždy paf.

Dostat Moser z vitríny

Když jste ještě neměl k Moseru profesní vztah, jak jste značku vnímal?

Moser, to vždycky znělo velkolepě! Historicky má značka zvučné jméno, vždy evokovala řemeslo, vše bylo krásně broušené. Jinak, než to měly jiné sklárny – fakt precizně. Taky se mi s ním asociovala barevnost. Ale byl to pro mě i zatěžkaný, klasický brand. Tu robustnost bych rád odboural, není to podle mě současná emoce, kterou by značka měla mít.

Máte doma něco od Moseru?

Mám! Už asi dvanáct let používáme vázu z kolekce Čtyři roční období od Jiřího Šuhájka, takové to barevné „účko“. V barevné kombinaci, která se mi líbí nejvíc – spojuje se v ní žlutá se zelenou.

Jak jste k váze přišel?

 Někde ji dostal táta, ale nikdy ji nevytáhnul z krabice. Byla v komoře a narazil jsem na ni, když jsem si tam při stěhování bral své staré věci. Tehdy jsem ani zdaleka netušil, jak blízko jednou k Moseru budu mít.

Měl by Moser dělat produkty pro každodenní život, nebo spíš takové, které se vytáhnou jen při speciální příležitosti?

 Rozhodně ty pro každý den. Když se po mně při výběrovém řízení chtěla vize, řekl jsem taky: Dostat Moser z vitríny.

Kdybyste měl Moser v současné chvíli vystihnout třemi slovy, která by to byla?

 Barevnost, řemeslo a historie.

A která by to měla být po několika letech vašeho působení?

 Duše, touha, řemeslo. Přesně v tomhle pořadí.

Budete do Varů jezdit na motorce?

 No jasně, sednu na mašinu a pojedu. Teď v zimě jsem tam ale zatím byl jen autem, jinak by mě museli rozmrazovat.

Pěkně u pecí.

 Přesně, z motorky rovnou na huť!

Jan Plecháč, designér a umělecký ředitel Moseru

Vystudoval architekturu na pražské UMPRUM, kde se potkal s Henrym Wielgusem, se kterým v roce 2011 založil úspěšné studio. Společně tvořili až do roku 2019, získali celou řadu mezinárodních i tuzemských ocenění a podepsali se pod projekty světových značek. Navrhovali pro dánské Menu, italské Cappellini, českou Bommu i Lasvit a další známé brandy. Ve škole se ale Jan seznámil také s legendou českého designu, profesorem Jiřím Pelclem, který je pro něj dodnes vzorem a inspirací. Konzultuje s ním zásadní pracovní i osobní výzvy – včetně nástupu do Moseru. „Když jsem jel ze schůzky, kde jsme si s lidmi ze sklárny plácli, najednou mi zazvonil telefon. A tam Jura Pelcl! Prý slyšel, že o mně v Moseru uvažují jako o kreativním řediteli, a ať do toho jdu. To bylo normálně znamení!“ vzpomíná Jan. Bude se však věnovat nejen Moseru, ale i svým autorským projektům. Do práce pro sklárnu by nicméně rád zapojil také celý svůj ateliér. Se zpěvačkou Markétou Plecháčovou, rozenou Jakšlovou, má tři děti, Maxe, Avu a v roce 2022 přivítali na svět holčičku Ruby. „Spolehlivě mě dokážou vytrhnout z důležitosti a zaručí, ať se neberu tak vážně. Děti nezajímá, že mi neklapne projekt nebo vyhraju cenu, doma mě ať prostě potřebují přítomného v daný moment, se spoustou energie. A šup, jdeme si hrát! Vše dělají s lehkostí a věnují se jen tomu, co je fakt baví. A to je pro mě nesmírně inspirativní.“


K vašim službám

Omlouváme se, ale tyto webové stránky nejsou optimalizovány pro tento prohlížeč. Použijte prosím aktuální verzi prohlížeče Google Chrome, Firefox, Microsoft Edge, popř. Safari.