23. ledna 2020

NA HUTI: JAK TO CHODÍ V SRDCI SKLÁRNY

Místo, které tepe, tedy spíš hučí, a kde si teploty pro běžného smrtelníka žádají ručník. Po cestě jednotlivými počátečními segmenty výroby jsme konečně tu – tak vítejte na verštatu.

Tady, na vyvýšeném dřevěném pódiu u tří rozdělených pecí, se dějí ty stěžejní věci! Bez huti by nebylo brusírny ani rytecké dílny, nebylo by totiž co tvarovat a zdobit. Tady začíná sklo psát svůj příběh poprvé jako objekt stvořený z živé tekuté hmoty. Pojďte za námi, vezmeme Vás na dosah žáru horkých pecí.

U kmenařů jsme se zastavili hned v začátcích, a proto přeskočíme rovnou do noční směny. Sklářský kmen si dává na čas (při teplotě 1340–1470 stupňů Celsia), tavení, čeření a následné chlazení/stabilizace na pracovní teplotu 1150–1250 stupňů tak musí probíhat během noci, než se ráno v šest dostaví k pecím jednotlivé sklářské party.

Každá ze tří pecí má čtyři otvory a u každého z nich se ráno sejde jeden a ten samý 4členný tým, ve kterém mají všichni přesně a jasně stanovené role a úkoly. Baňkař obstarává a udržuje roztavenou sklovinu, stahuje ji hrabílkem a hlavně – jako vůbec první nabírá dávku skloviny na speciální sklářskou kovovou píšťalu. Ta je na jednom konci izolována od tepla pro snazší držení a foukání, na druhém je zakončena speciálními kovy, které nereagují se sklovinou. Po vdechnutí života sklu a vzniku první baňky přichází na řadu celý arzenál nástrojů potřebných ke sklářské práci. Tak třeba – víte, co je to burgulec? Jedná se o speciální dřevěný nástroj, jakousi dřevěnou naběračku, ve kterém se tvaruje sklovina ještě ve chvíli, kdy je tvárná, aby si sklář co nejvíce usnadnil foukání finálního tvaru. Kromě vaničky s vodou na ochlazování píšťaly tu najdeme i další nástroje: nůžky různých tvarů, pinzety, sekáčky, kleště… No a zapomenout nemůžeme ani na tzv. parůžky neboli „folajzl“, o které si může sklář píšťalu opřít a rovnoměrně s ní otáčet. Pak se cyklus výroby mění dle toho, jestli je ráno nebo po poledni. Hned zkraje směny je totiž sklovina vroucí, má vysokou viskozitu, a tak je čas pracovat na menším nápojovém sortimentu (tzv. kalíškovině). Tu tvoří z velké části pomocník. Sám Mistr pak přistupuje jen k dotvoření zásadních detailů, jakými jsou nožička (štýlek) a dýnko. Už Vám tedy asi neuniklo, že většina ze slov sklářské terminologie zní tak trochu německy, ale zároveň povědomě. Jedná se totiž o slova česká, která ovšem naše sklářská tradice historicky převzala z té německé.

Čas od rána rychle běží a živo je nejen na verštatu, ale i pod ním. V přestávkách, než se v přesně sehraném kolotoči dostanou k práci, tráví skláři čas v tzv. ordinaci, tedy na odpočinkové lavici s nápoji včetně povoleného nealkoholického piva pro dodání iontů. Jakmile se přehoupne čas směrem k polednímu, přichází na řadu větší kusy, tedy křišťálové objekty (tj. vázy, mísy apod.). Tady už se pomocník skutečně ujímá své role a pomáhá skláři při manipulaci s povětšinou velkým a těžkým kusem. Foukané sklo může vznikat buď z „volné ruky“, nebo ho Mistr vdechuje píšťalou do formy, o které už jsme v naší sérii mluvili. Jedná se o dřevěné díly vytvořené přesně podle střihu, spojené panty, mající otvory pro odvod páry (vzniká při kontaktu horkého skla se dřevem). Vyfouknout vázu správně do formy je opravdu doslova majstrštyk. Se snižující se viskozitou se totiž úměrně zvyšuje i riziko, že se sklo nedostane všude tam, kam má, a že opadne. Práce to musí být velmi rychlá, sehraná a přesná. Další postupy se liší od kusu skla.

Při podjímání a přejímání dochází k nanášení vrstev, které následně vytváří barevné efekty, melírování apod. Tady už opravdu není čas na váhání a Mistr s pomocníkem si sehraně předávají píšťaly. Sklo se nemůže jen tak dát do studené formy, došlo by k jeho popraskání. Vnitřní pnutí se musí postupně vyrovnat, jinak by sklo prasklo, a proto i tady nelze nic uspěchat. Produkt v této fázi přebírají odnašeči, kteří produkt odnáší na vidlici (kalíškovina) nebo odváží na vozíku s kolečky (větší kusy) i s píšťalou, pomocí které se produkt vloží do chladicí pece (tzv. tamprovny). Ta zaručuje postupné chlazení dle nastavené chladicí křivky. Následně se konec píšťaly poleje vodou a pomocí sekáčku (úražáku) se urazí od hotového kusu a píšťala se vrací zpět do procesu. A jsme na konci. Tedy minimálně co se týče huti. Zapotili jste se? A to jste ani nemuseli vzít do ruky těžkou sklovinu na konci píšťaly. Tuto práci bezesporu nemůže dělat každý, a sami skláři ji označují za „řeholi“. I tak ale hned v závěsu všichni dodávají, že nad krásnější práci není.

Dále by Vás mohlo zajímat

© 2019 MOSER, a.s. Všechna práva vyhrazena.